Pokrok nezastavíš, ať už je jeho matkou práce, lenost, či cokoliv jiného. Proto dnes chodíme po ulici s telefonem přilepeným k uchu, nemusíme se učit pravopis, a lékařská věda se řítí kupředu natolik závratným tempem,
že prakticky nenajdeme zdravého člověka.
Ačkoliv moderní medicína je pro mne španělskou vesnicí, občas se o ni trochu zajímám. Snažím se totiž pochopit, proč je v těchto dobách postiženo neuvěřitelné množství dětí nemocemi, které mi byly za mlada neznámé? Tyto nové neduhy, jako je "ADHD" nebo "school refusal" se, kromě hyperaktivity, projevují i odporem k chození do školy, a různými jinými neurovývojovými poruchami. Předpokládám, že kdyby se tato chorobná dítka narodila ve staré Spartě, byla by bez ceremonií svržena dolů ze skály.
Jenomže dnes žijeme v jiných podmínkách. Vhodných skal je sice stále dost, ale nikoho z nich shazovat nejenom nebudeme, ale ani nemůžeme. Většina malých pacientů totiž onemocněla proto, že si jejich maminka během těhotenství sem tam zapálila cigaretu, nebo si místo limonády zunkla alkoholického nápoje. A tak se výše zmíněné choroby studují na univerzitách, a na konferencích se kvůli nim scházejí experti z celého světa.
Při zjištění, že příslušníci rodu mužského těmito nemocemi trpí pětkrát, až devětkrát častěji, než něžné pohlaví mi konečně došlo, proč v naší třídě mělo takové množství kluků (na rozdíl od děvčat) zhoršenou známku z chování. I já jsem však někdy bývala ve škole neposedná. Šili se mnou všichni čerti, dvojku z mravů jsem také párkrát vyfásla, a v skrytu duše se děsím toho, co by mě postihlo dnes. Za moje uličnictví, nevěnování pozornosti výuce matematiky nebo čehokoliv, co vyžaduje mentální soustředění, bych s největší pravděpodobností skončila někde v ústavu výchovné péče, kde by mě - místo mrkvičkou a rybím tukem, jako kdysi v ozdravovně - krmili Ritalinem.
V jednom jsem ale měla smůlu. Jelikož tyto dětské nemoci tehdy ještě nebyly objeveny, můj drahý tatínek mi za lumpárny, pětky a poznámky v žákajdě (což jsou zjevné projevy syndromu ADHD) mnohokrát napráskal zadek tak, až jsem se na něj několik dní nemohla posadit.
Ale jak říkám, to byly jiné časy. Do školy nás nevozili ani rodiče, ani autobusy, žízeň jsme zaháněli vodou z kohoutku, na kolech jsme jezdili bez helmy, místo dvou set virtuálních "přátel" na facebooku nám stačilo několik opravdových kamarádů, a odřená kolena či lokty nebyl důvod k návštěvě pohotovosti. Sakra, jak jsme jen mohli přežít?
Možná i proto, že "velký bratr" byl tehdy stále zamotaný do povijanu, a neuměl tudíž mluvit. Takže nám nemohl kecat do života, poučovat nás, co je zdravé a co ne, a přikazovat nám, co smíme a nesmíme.
Ale to jsem nějak odbočila od školou povinných, neurologicky znevýhodněných dítek. Já osobně zastávám názor, že občasný pohlavek by mnoha pacientům pomohl mnohem víc, než jakékoliv zázračné pilulky, nebo seance u psychiatra.
Jenomže to už dnes taky dělat nelze, protože to je proti zákonu.
