Šla má milá na houby
a o hřib musím nejdřív zakopnout, abych si ho vůbec všimla. A tak když mi Ted vzrušeně oznámil, že vzadu na zahradě objevil úrodu krásných hub, nejevila jsem sebemenší známku nadšení.
Z mé vrozené zvědavosti jsem se přesto šla na ty dary přírody podívat. A skutečně; na starém, mechem obrostlém pařezu jich trůnil celý houf. Usmívaly se na mne oranžovými kloboučky, a jako by svůdně šeptaly: "Posbírej nás, holka ... my jsme houby chutné ... bez červů ... udělej si smaženici ... bude dobrá ... takovou jsi v životě nejedla ... a už nikdy jíst nebudeš ..."
Děkuji, nechci. Tak daleko, abych se seznámila s podrobnostmi o výplachu žaludku, moje zvědavost opravdu nesahá.
Tolik tedy pro houbařskou zkušenost číslo tři. Ta s číslem dvě se odehrála v polovině let šedesátých, když podnik mého manžela zadlabal budování socijálizmu, a zorganizoval výlet na houby. Zaměstnanci, na něž se z dlouhého seznamu zájemců dostalo, se toho dne místo v práci sešli v Opletalově ulici, kde se způsobně zařadili do fronty a dychtivě čekali na odjezd do úrodných hvozdů.
Organizační řád fachal jedna radost, a ve stanovenou dobu u chodníku plavně přistál autobus. Setrval tam jenom několik minut, než se opět rozjel - tak rychlý nástup jsem ještě nikdy neviděla. Možná za tím vězela obava, že tuhle ulejvárnu někdo na poslední chvíli zatrhne, a oni se budou muset vrátit na svá pracoviště?
Po příjezdu k cíli se dveře autobusu se skřípěním otevřely, a houbaři, ověšeni košíky, se rozprchli mezi stromy. My se však nijak nevzrušovali; je půl deváté, času dost, a houby nikam neutečou. Posilnili jsme se proto plechovkou sardinek, a teprve potom, s hlavami skloněnými k zemi, tašku v levici a kudlu od příboru v pravici, jsme vyrazili na lov.
Když už houby nebylo kam dávat, zamířili jsme zpátky k autobusu. Jenže on se někam vypařil, a my ne a ne ho najít! Tak dlouho jsme se dohadovali, kudy a jak k němu, až jsme v té panenské přírodě zabloudili.
Po hodině beznadějného tápání jsme se vynořili u osamělé hájenky, a cítili se jak Jeníček s Mařenkou po objevení perníkové chaloupky. V domečku naštěstí nežila zlá ježibaba ale vlídná paní hajná, která nám vysvětlila, kde že se to nalézáme. Což nám ovšem nic neřeklo.
Autobus jsme nakonec přece jenom našli, i když jsme k němu dorazili vlakem a stopem. V neznámé krajině byl naším jediným orientačním bodem Bezděz, který jsme ráno viděli "takhle šikmo vpravo." Bedlivě jsme ho proto pozorovali z okna vlaku, a když se nám jevil ve správném úhlu, z vlaku jsme vystoupili. Zde musím podotknout, že do parádního lijáku.
Řidič trambusu, jenž nám zastavil, po naší odpovědi na otázku "kam jedeme" nepatrně zneklidněl - a jak by ne. Upřímně jsme mu totiž řekli, že nevíme, ale že tady někde, snad tímhle směrem stojí autobus, který nás sem ráno přivezl. Pohled na (doposud neodhozený) pytel hub ho sice trochu uklidnil, přesto si však myslím, že když nás u na krajnici zaparkovaného autobusu vyklopil, oddechl si úlevou. A my také. Bylo 1415, odjezd přesně ve 1430, na nikoho se nečeká.
Cestou zpátky nechal organizátor zájezdu zastavit u cedule "dršťková polívka, domácí jelita a jitrnice," tyčící se před místní hospodou. Jistě nemusím říkat, že většině vyčerpaných, a neméně zkřehlých houbařů, se tento nápad velmi líbil! Bez dlouhých průtahů se začali zahřívat grogem, hlad zaháněli jitrnicemi a žízeň pivem, říznutým rumem. Hospodský si radostí mnul ruce, a nálada hostů se, úměrně s plynoucím časem, viditelně (a hlavně slyšitelně) pozvedala.
Tak to šlo až do páté hodiny odpolední, kdy začalo remcat několik houbařek. Prý souzi, ňáká kázeň musí být, už aby se jelo, touhle dobou jsme měli být dávno doma, a opíjet se můžete v Praze! Dvě z nich se dokonce šly postavit k zavřeným dveřím autobusu, na něž občas zběsile zabušily.
Povel k odjezdu byl vydán teprve po výhrůžce, že jestli se soudruzi okamžitě neumoudří, dámy si na účet podniku vezmou taxíka. V šest večer jsme tedy zvedli kotvy (při čemž se několik zlinkovaných houbařů značně potácelo), a nasadili směr Praha.
Ačkoliv smaženice z hub, co jsme tehdy nasbírali, byla výborná, přesto se obávám, že houbaření se mým koníčkem nikdy nestane.
Jarka Jarvis
Sportem k lékaři
Kdysi dávno, v dobách mého útlého mládí nám příslušní orgánové tvrdili, že sportem se člověk dopídí ke zdraví. Tehdy jsem tomu věřila. Od těch časů však ve Vltavě uplynula spousta vody, a dnes už vím své.
Jarka Jarvis
Hop sem, hop tam: Zkamenělý les
Oblast, kde leží arizonský Petrified Forest, vznikla před více než 200 miliony let. Dovede si takhle dlouhou dobu vůbec někdo představit, když dnešní mladí si myslí, že bezmobiloví babyboomeři žili v hlubokém pravěku?
Jarka Jarvis
Letos to určitě splním!
Kolik lidí si tohle asi říká, poté, co po silvestrovském veselí (a s opicí na zádech) vklopýtá do nového roku? A kdo si na své bláhové záměry vzpomene, když ho přestane brnět hlava od petard a dělobuchů?
Jarka Jarvis
Mozek v kalhotách
Většina orgánů a součástek lidského těla má svoje místo, které mu konstruktér přiklepnul. Ale život není peříčko, a tak se občas stane, že nám vypadnou oči z důlků, spadne sanice na zem, nebo srdce do kalhot.
Jarka Jarvis
Má milá, nic se nebojíš?
S Olšanskými hřbitovy jsme už dlouho přátelé. A nejenom proto, že jsem na ně deset let koukala z okna, přes tehdy ještě nepočmáranou zeď.
Jarka Jarvis
Pionýři, pionýři, malované děti
Dnešní dítka školou povinná nevědí, o co přicházejí. No řekněte sami; jak může nějaký, třeba i ten nejchytřejší telefon v ruce nahradit pionýrský šátek, pečlivě uvázaný kolem krku?
Jarka Jarvis
A hrdý buď...
Často si hlavu lámu, co vlastně znamená slovo hrdost. Zeptala jsem se proto chytrého strejdy Googla, který všecko ví a všecko zná, a on mi to prozradil.
Jarka Jarvis
Svatební cesta ve třech
Jestlipak se pořád jezdí na svatební cesty, teď, když je bída? Nemohu uvěřit že od té, kterou jsme podnikli s mým prvním vyvoleným, uplynulo už 57 let! Ale tehdy stále vládnul socialismus, a chudoba tudíž neexistovala.
Jarka Jarvis
Hop sem, hop tam: Route 66
Že Arizóna je pravých mužů zóna, kde kulky bzučí a krávy cituplně bučí, víme z filmu Limonádový Joe. Dokonce to možná, někdy dávno, byla i pravda.
Jarka Jarvis
Dederónie
Státy vznikají a zanikají, a mapa světa se neustále mění. Často k tomu stačí vzpoura poddaných, kteří vyhodí vládnoucí elitu od koryt (někdy i oknem), a nastolí tu svou, jen tu jedinou.
Jarka Jarvis
Orgán zvaný žaludek
Já nestačím žasnout, co všechno se tady na blogu nedozvím! I když ta poslední informační kapka mě trochu znepokojila; zjistila jsem totiž, že k visícím částem mého těla se přidal i žaludek.
Jarka Jarvis
Kolik přátel máš, tolikrát jsi člověkem
No, já vím že autor to řekl trochu jinak, ale to bylo v dobách, kdy ještě nevynalezli Facebook. Nehledě k tomu, že znalost jazyků dnes už není důležitá. Od čeho přece máme kompjútery?
Jarka Jarvis
Začátek konce světa
Mnoho pesimistů hlásá, že jsme zdárně nastoupili cestu ke konci světa. Dokonce i klimatická Gréta si uvědomila že to, co dělá pro záchranu zeměkoule zdaleka nestačí, a promptně nasadila vyšší obrátky.
Jarka Jarvis
Sysel a jeho pytel
Veřejně přiznávám, že jsem sysel. Tedy ne ten, co se v létě nacpe, pak zmizí někam do tmy, a tam (šťastné to zvíře) tiše prospí celou zimu. Já jsem druh sysla, pro něhož něco vyhodit představuje větší trauma, než návštěva zubaře.
Jarka Jarvis
Šťastnou cestu! (2)
Revelstoke, 28. 12. 2007: Zatím co nám v jídelně servírovali oběd, vepředu v kabině se měnili mašinfírové. A jelikož panu Murphymu už nestačilo pouze vybíjet baterie či kazit počasí, křeslo hlavního strojvůdce obsadil on.
Jarka Jarvis
Šťastnou cestu! (1)
Měl to být výlet našich snů. Z přímořského Vancouveru do Banffu v srdci Skalistých hor, nádhernou krajinou a v luxusu, jímž je vlak Rocky Mountaineer pověstný. Jenže organizace se chopil pan Murphy, a podle toho to i dopadlo.
Jarka Jarvis
Odboráři všech zemí, mějte se!
Nepopírám, že odbory kdysi sloužily svému účelu, a v historii zaujímají důležité místo. Jenže jak je to s nimi dnes, kdy stávky a často absurdní požadavky sahají až k hranici kontraproduktivity?
Jarka Jarvis
Pan doktor Umíto
Páni doktoři a paní doktorky jsou chytří a vzdělaní lidé. Na rozdíl ode mne vědí, co je membrum superius, že slovo pes nutně neznamená sousedovic voříška, a caput nemá s posledním vydechnutím našeho auta nic společného.
Jarka Jarvis
Vraždy v naší ulici
Nedávno mi přistál ve schránce kreslený vtip, v němž se pes ptá kočky: "Znáš ten pocit, když uděláš něco špatného nebo se něčím proviníš, a celý den pak máš výčitky svědomí?" A kočka mu na to odpoví: "Ne."
Jarka Jarvis
Až já půjdu do nebe
Prý tam vedou schody, u brány stojí kádrovák jménem Petr Svatý, a obláčky jsou měkčí než babiččina peřina. Ale to vím jenom z doslechu, a lidi toho napovídají!
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 143
- Celková karma 11,21
- Průměrná čtenost 441x