Pátým pádem voláme

Nebo také oslovujeme. Nejenom proto, že nám to velí pravidla jazyka českého, ale prý tím i vyjadřujeme úctu k oslovené osobě. Zajímalo by mě, co si o tom myslí například pánové Husa a Píč? 

Ono je to s tím oslovováním komplikované, ánžto záleží na mnoha faktorech; v hlubinách afrického pralesa se domorodci víc než pravděpodobně titulují zcela jinak, než lordi na královských dostizích v Ascotu. Ovšem do těchto kruhů jsem se pořád ještě nevyšvihla, takže se o tom asi kdy těžko přesvědčím, a bez klobouku by mě tam stejně nepustili. 

Ale to odbíhám od tématu (jak už je mým zvykem), a raději se proto vrátím k nakousnuté oslovovací studii.

1) Píší se léta padesátá. Pan Husa, coby architekt, se podílí na konstrukci dejvického hotelu International, a inženýr Píč pomáhá budovat stavbu socialismu, známou pod jménem Slapská přehrada. Na obou pracovištích se všichni zdraví větou "čest práci, soudruhu."

2) Píší se léta padesátá. Mr. Husa se podílí na dokončení hlavního sídla OSN v New Yorku, a Mr. Píč pomáhá budovat přehradu Glen Canyon v Arizoně. Jejich kolegové a nadřízení je oslovují George a Joe.

3) Píší se léta padesátá. Graždaninové Husa a Píč zavlažují Aralskou poušť, a připravují vše potřebné k pěstování bavlny. Co vystudovali, je vedlejší; tento velkolepý plán vyžaduje každou ruku, jež je k dispozici (a když není, tak jí to přikážeme). Jejich spolupracovníci jim říkají Jurij Vladimírovič a Josif Jakubovič, a továrišči načálníci je podmazávají slovy "vot moloděc."

4) Píší se léta sedmdesátá, pan Husa a pan Píč žijí v Praze, a jsou na vrcholu své kariéry. S kamarády se navzájem oslovují vole.

5) Píší se léta sedmdesátá, Mr. Husa a Mr. Píč žijí v Chicagu, a jsou na vrcholu své kariéry. S kamarády se navzájem oslovují křestními jmény.

6) Píší se léta sedmdesátá. Jurij Vladimírovič a Josif Jakubovič jsou nezvěstní.

7) Píší se léta osmdesátá. Pan Husa se přestěhoval na chalupu v Brdech, pan Píč na Vysočinu, a oba si užívají zaslouženého důchodu. Sousedé je oslovují pane architekte, a pane inženýre.

8) Píší se léta osmdesátá. Mr. Husa hraje golf na Floridě, Mr. Píč v Kalifornii, a oba si užívají zaslouženého důchodu. Sousedé je oslovují George a Joe.

9) Píše se rok 2018, a oba pánové jsou dávno na pravdě boží. Jediní potomci, kteří po nich zůstali, žijí v srdci Evropy, a se svými kamarády se oslovují vole. Což je gramaticky správně, neboť pátým pádem voláme.

Proč se lidé navzájem titulují jménem tura domácího, se vědcům doposud nepodařilo vysvětlit. Faktem zůstává, že toto oslovení se v jisté části světa dědí z generace na generaci, a během konverzace ho běžně používají i ti, co sotva odrostli dudlíku. Proto mi nedělá potíže si představit následující rozhovor:

"Vy jste hoch mé dcery?" táže se otec. "Jak se jmenujete?"
"Karel," informuje ho mladý muž. "Ale klidně mi tykej, vole."

To, že genderová rovnoprávnost pokulhává i tady, mě celkem nepřekvapuje. Oslovení turem domácím se totiž nejvíce používá ve tvaru, reprezentujícím rod mužský, ať už se jedná o skot vykastrovaný (e.g. vůl), nebo i nadále schopný plodit telata (e.g. bejk). Název samice slouží spíš jako nadávka; jazyk český, alespoň v tomto případě, bohužel nenabízí mnoho variant, a kdo by chtěl dámě spílat "ty jalovice?" To nezní tak jadrně.

Jeden nepopiratelný klad však přece jenom existuje, a sice ten, že podobná oslovení napomáhají ochraně osobních údajů. No řekněte, co je kolemjdoucím do toho, jestli se účastník konverzujícího stáda jmenuje Jirka, Pepík, nebo Servít?

Horší to bude, až Evropská unie nařídí přicvakávat identifikační štítek na ucho i těmto hospodářským zvířatům...