Noční rejdy

Navlékám neprůstřelnou vestu, modrou košili, kalhoty se žlutým lampasem, bundu s emblémem RCMP, na hlavu si nasazuji čepici. Píše se srpen 1995, venku leje, a já se připravuji na další službu lidu.

Do plné polní se dostávám až na stanici. Z doposud lehkého opasku, nyní ověšeného želízky, ohromnou baterkou s níž by se dalo omráčit tele, vysílačkou, bombičkou s pepřovým sprejem a nabitým koltem, se rázem stává mnohakilová zátěž. Ano, já vím; Emil Zátopek běhal v bagančatech. Jenže při návštěvě WC si je nemusel sundávat, a nehonil v nich žádné provinilce.

Kdo je to policajt, jistě každý ví, ale pro úplnost uvedu přesnou definici: Policajt je osoba, dbající na dodržování i těch nejnepochopitelnějších zákonů či sebeblbějších nařízení, a z toho důvodu mnoha lidmi nenáviděná. S oblibou číhá za bukem, a pokutuje řidiče pouze proto, že si to po silnici s cedulí 130 hasili stoosmdesátkou. A když někde v temném parku někdo na někoho vybafne "peníze nebo život" (případně i mobil), a strážní orgán se na scéně neobjeví dřív než za pět vteřin, dostane vynadáno, že místo aby pomáhal a chránil, tak ve službě chrápe.

Mýtit zločin z ulic není žádná sranda ani v maloměstě, o velkoměstu vůbec nemluvě. Obzvláště dnes aby se strážce zákona bál "sáhnout" na tmavého (rasismus), na světlého (policejní násilí), na ženu (sexuální harašení), na člena viditelné menšiny (diskriminace), na opilého za volantem, pokud zastává nějakou významnou funkci, a ke stížnosti často stačí i křivý pohled. Naštěstí tehdy hloupost, zvanou politická korektnost, stále ještě nevynalezli.

Čas na spaní jsme při službách rozhodně neměli. Rvačky všeho druhu byly na denním (vlastně nočním) pořádku, a přiznávám, že někomu jsem ten přeformovaný ciferník ze srdce přála. Až jsem někdy měla sto chutí říct fešákům, pyšnícím se sáhodlouhým policejním záznamem, jak moc jim to sluší! Leč když je člověk v uniformě, musí dávat pozor na jazyk.

O domácí fackovačky, v nichž milující manžel pobil svou drahou polovici po zeleném župánku, a ona ho vzala po zádečkách vidlama, také nebyla nouze. Plus krádeže, vandalismus, hlučné mejdany, výtržnosti, drogy, alkohol, konverzace s do němoty zpitými členy rodu Homo sapiens, řidiči, padající z bílé lajny, dopravní nehody... Raději budu kdykoliv shánět dohromady stádo ovcí, než řídit provoz okolo bouračky!

Našly se však i situace, kdy se jeden neubránil úsměvu. Stačilo přijet k jakémukoliv nočnímu podniku těsně před zavírací hodinou, zaujmout viditelnou pozici na parkovišti a sledovat, jak se návštěvníci nemají k odjezdu. Všichni si najednou měli co povídat, nikdo nespěchal ke svému autu, a když jsme na pár minut zmizeli, objeli blok a zase se vrátili, parkoviště bylo jak vymetené,

Se zvířaty jsme naopak problém nikdy neměli. Psi nás obvykle jenom přátelsky očuchali, kočkám jsme nestáli za pohled, a býk, jemuž jsme nedopatřením vlezli do zelí, se na nás nenaštval. To jsme vyjeli hledat postavu, potloukající se po rozlehlém pozemku místního občana, a jak jedeme přes louku, naše rozsvícená pátrací světla padla na dva eroplány a spokojeně přežvykujícího býka. No nazdar, tak tohle může skončit spontánním nočním ródeem! Milé zviřátko však zůstalo klidné; třeba se zrovna nenalézalo v bojovné náladě, a zjevně se rozhodlo z nás neudělat perfektní kuličku. Jenom zvědavě sledovalo, jak nahlížíme do křoví, a já usoudila, že to je asi vůl.

Nakonec chci ještě zmínit koblihy, vděčné téma vtipů o policajtech. Ano, těch jsem zkonzumovala značné množství. Ono při přelézání plotů a plížení se zahradami vyhládne i Supermanovi, a co je ve tři ráno otevřené, když většina normálních lidí v té době spí?

Jenže dobře známé zákony pana Murphyho jsou nevyzpytatelné. O nedopitém kafi a nakousnutých koblihách jsem se v nich sice nedočetla, možná proto, že patří pod hlavičku "Všeobecné, číslo 1: Kdykoliv se naskytne příležitost, že se něco podělá, určitě se to stane."

Svatosvatě však přísahám, že když se z vysílačky ozval poplach a my se museli kvapně zvednout, nakousnuté koblihy jsme si s sebou nebrali.