I nad mým mobilem, který nemá nic společného s benzínovou stanicí, bys zaplakal. Tato archeologická vykopávka je mi sympatická hlavně tím, že se nezamyká (a nemohu tak zapomenout heslo), v pase se ohýbá líp, než já, a vlastním ji pouze proto, že Ted před jedenácti lety striktně odmítnul můj dárek k narozeninám. Prý nepotřebuje být furt uvázaný k telefonu, na klábosení má pevnou linku, a když se bez něj obešel dodnes, obejde se i nadále.
V tom s ním sice souhlasím, ale důvod, proč jsem mobila koupila, byl jiný. Napadlo mě, že by se mohl hodit v případě nouze na cestách, abychom někde v bohem zapomenuté krajině nezůstali trčet bez pomoci. Což je zřejmě myšlenka příliš logická, a tudíž nepřijatelná.
Přiznávám, že do prekérní situace jsme se od té doby dostali jenom dvakrát, a náš hloupý mobil splnil svůj úkol na jedničku. Proč si tedy pořizovat nový, i kdyby byl skoro tak chytrý, jako Rádio Jerevan? Pravda, tyhle minizázraky umí tisíc a jednu věc. Ale k textování jsou stále potřeba dva hbité palce (ty moje ťukají rychlostí až pět slov za hodinu), a fotodokumentaci obstarává náš Kanón. S jeho výměnou za digitální verzi jsem také dlouho otálela, a došlo k ní teprve poté, co jsem do něj před odjezdem na dovolenou zapomněla dát film.
Být moderní, to znamená nosit rozdrbané džíny, vlastnit nejnovější věci jenom proto, že jsou nejnovější, a mít konto na Facebooku. Tento vynález, jenž plní funkci novodobé domovní důvěrnice, nám umožňuje vytrubovat do světa osobní údaje a informace, co jsem pozřel k obědu. Je to stejně zajímavé: Pamatuji časy, kdy na nás donášeli nejenom nepřátelé, ale i kamarádi a známí, a příslušné úřady o nás věděly víc než všechno. Teď to děláme zcela dobrovolně sami, a jako bonus navíc si značně rozšíříme kruh přátel.
Až se mi hlava točí z toho, kolik vymožeností nám moderní doba a pokročilá technologie nabízí - pokud ovšem není nedostatek čipů z Číny. Automobily lze odemykat a startovat aniž bychom museli otáčet klíčem, což nám šetří zápěstí, a usnadňuje práci zlodějům. Řídí to samo, brzdí to samo, parkuje to samo, mluví to k nám (ale zatím neodmlouvá), kolečka v převodovce se přehazují kdy, kde a jak se jim zachce, a ať se nám to líbí, nebo ne. Děkuji, nechci! Odmítám se vzdát kličky na stahování oken a šaltpáky, neboť pánem jsem tu já.
Jelikož jsem osoba nedůvěřivá, na mnoho přístrojů, údajně usnadňujících náš život, pohlížím s podezřením. Vezměme si takový GPS. Zadáme do něj adresu, a z Prahy do Brna pojedeme třeba přes Budějovice, jestli se nacházejí v navržené trase. Kdepak, na to nenaletím! Z mapy, rozložené na klíně přece jasně vidím, že nejkratší cesta z Prahy do Brna vede přes Olomouc.
Dnes jít s dobou, na to aby si jeden obul sedmimílové boty. Jenže ty jsem v mém čísle zatím nikde nesehnala, a do tohoto moderního světa tedy zjevně nepatřím.
A víte, že mi to vůbec nevadí? On totiž ten Tonda Zápotonda kecal. Žít se dá i po staru, obzvlášť když je člověk zaostalý geront.
(Foto: JarJar, včera)