Jaruško vypadá to, že Tvoji squateři a ti moji by si rozuměli. Až jako dospělá jsem pochopila zděšení mé maminky, když jsem jí jako malá doma vypustila do kuchyně krásný párek nádherně zelených kobylek lučních - jako z Ferdy Mravence. Hledali jsme je mučivé 3 noci všichni. Po 20 letech mi totéž provedly mé děti. A bylo hůř, přinesly ještě mírně kulhajícího rehka, prý ho našly v díře v omítce ve staré stodole. Aby jen tak neuletěl, a já si ho užila až se vrátím z nákupu, zavřely mi ho do skleníku s broušeným sklem po babičce. Ten jediný měl dvě zašupovací skla. Nechtěj vědět, jak ten skleník do hodiny vypadal. Dík za ten Tvůj článek, připomenul mi sladké časy, kdy mě rozčílily takové blbosti, a vůbec jsem si nevšimla, jak je fajn mít takovou rodinu. Papa děvenko a díky. Mimochodem Tvůj Ted je úžasný, já bych byla ras - ale pro jistotu jen na dálku. Mám arachnofobii, řvu a volám mého Zdeňka. A rozčiluje mě, že je taky nosí jen tak v ruce - dokonce i bez ubrousku. Zdravím.