Neraď, není ti šedesát,

říkala kdysi, v mém dávno uplynulém mládí, hlava naší rodiny. Problém je ovšem v tom, že - ačkoliv teď bych už dlouhou dobu radit mohla, nikdo se mě na nic neptá. 

Vysvětluji si to tím, že o mé rady zjevně nikdo nestojí. A proč taky? Od toho přece máme Internet a kompjútery. Jejich činnost, tak jako u lidí, sice může být ovlivněna různými faktory (známá je například jejich náchylnost k virovým chorobám), zatím jsem však neslyšela, že by trpěly Alzheimerovou nemocí. Ale to je asi hlavně proto, že mají krátkou životnost, a té šedesátky se zpravidla nedožijí.

Mne duch onoho chytrého pana doktora zatím nechal na pokoji, tedy aspoň si to myslím. A tak je mi dopřáno si sem tam matně vzpomenout na doby, kdy jsem toužila být dospělá, a málem si zoufala, že snad nikdy nedorostu! Po pravdě řečeno, on je leckdo přesvědčen, že s dorůstáním mám pořád co dohánět - navzdory těm sedmi křížkům, co nosím na hřbetě. Jak jinak si vysvětlit cukání, jež ve mně vzbuzuje pohled na zábradlí, chuť na něj hupsnout, a sjet po něm dolů? Jenže mladá mysl a nezadržitelně se rozpadající tělo je nebezpečná kombinace, a tak se toho svůdce raději držím jako klíště, aby mě pod schodištěm nemuseli slepovat.

Přesto, že stáří prý má mnoho předností, dělá mi potíže nějakou jmenovat. Jistě, mlaďoši občas uvolní gerontům místo v autobusu, ale já veřejnou hromadnou dopravu nepoužívám zas tak často, abych to považovala za přednost. Nehledě k tomu, že tady u nás jezdí autobusy poloprázdné.

Co je tedy na stáří natolik zajímavé, aby to stálo za zmínku? Inu, několik věcí by se možná i našlo. Vezměme si třeba to, že s přibývajícím věkem se začínáme scvrkávat. Jeden by se radoval, že teď bude mnohem jednodušší si zavázat tkaničky u bot, jelikož to je k nim blíž, ovšem v mém případě by se mýlil. Já totiž rostu nejenom do země, ale i do šířky, a můj alternativní tvar těla způsobuje, že na ně nedosáhnu. Zřejmě se mi krátí i ruce, a momentálně se proto rozhoduji, zda mám začít chodit na nákupy pěšky, abych si ty přední končetiny trochu vytahala, nebo se snažit o zvýšení ohebnosti páteře.

Jediný z vedlejších efektů tohoto úkazu (politicky nekorektně zvaného tloustnutí), jenž by se dal pokládat za jakés takés plus, jsou nervy obalené tukem. Dnes už se hned tak nenaséřu, takže touha dát někomu pár facek se úměrně snižuje s rostoucím obvodem mého pasu, a množstvím ochablých svalů. 

Ach ano, hmoty s neurčitou konzistencí, kdysi zvané svalovina, také zázračně přibývá - přesto, že se udržuji ve formě běháním. Denně totiž nakroutím několik kilometrů pobíháním nahoru a dolů po schodech, či šukáním z jedné světnice do druhé a zpět, neboť jsem cestou zapomněla, proč a pro co jsem tam šla.

Odcházejícím svalům navíc šlapou na paty vrásky, které se nám zcela nestydatě derou do tváře. Zde je však pomoc celkem jednoduchá: Stačí si vzpomenout (ha ha) na fyziku, v níž nás učili něco o gravitaci (neplést, prosím, s graviditou), a přestat nosit podprdu. Vrásky zmizí jen to hvízdne, i když musím přiznat, že já se mohu pochlubit úspěchem pouze částečným; když se rozdávaly vnady, stála přede mnou Dolly Parton, a na mne toho už moc nezbylo. Pánům se omlouvám; pro ně radu bohužel nemám, ale to nevadí. Ony ty vrásky některým z nich dokonce přidají na distingovanosti, což je k vzteku.

Jsem to jenom já, kdo si všimnul celé řady i dalších, neméně pozoruhodných fenoménů? Třeba že čas letí jako jelen, jenž byl do hýždí střelen? Já tomuto jevu říkám syndrom role toaletního papíru: Čím blíž ke konci, tím rychleji se točí. Ani schůzky s přáteli už nejsou to, co bývaly. Konverzace obvykle začíná doktory, stížnostmi na zdraví, a nemoc zvanou DPPVV (Deficitní poruchy paměti vyvolané věkem), kterou, zdá se, trpí většina z nás. Pro neznalé: To člověk celý den něco dělá, a večer zjistí, že vlastně neudělal vůbec nic. Kdo by se divil, že důchodce nestíhá? Rozhovor pokračuje nadáváním na politiku, politiky a celkovou situaci ve světě, a teprve pak přijde na řadu počasí. Všichni se dále shodneme i na tom, že písmenka v knihách a novinách se zmenšují, lidé okolo nás spiklenecky šeptají, téměř všechno nás bolí, a co nebolí, to nefunguje. Jo jo, kdybych byla automobil, dávno by mě odtáhli na vrakoviště. No ale aspoň ty zuby si zatím nemusím dávat na noc do skleničky, jak mi kdysi předpověděl pan stomatolog poté, co jsem mu kopnutím do břicha vyrazila dech.

Nedávno jsem někde četla, jak se pozná, že jsme opravdu staří? To prý až budeme číst v učebnicích dějepisu o věcech, které si pamatujeme z novin - a budeme vědět, že to bylo trochu jinak.

K tomu dodám snad jenom jedno: Pokud nám to amnézie dovolí.