Borýš umí po skalinách

Nemám jediného přítele či známého, který by se - zušlechtěný, a zároveň umořený prací, netěšil do důchodu. Už jenom pomyšlení na to, že ráno nemusí šmátrat po zvonícím budíku a ztrácet knoflíky v MHD,

dodává většině lidí potřebných sil k přežití dalšího dne výdělečné činnosti, jenž je dělí od této vytoužené štace v životě pracujícího člověka. Pokud se ovšem nejedná o workaholika.

Když konečně nastane den Dé, skorodůchodce si sbalí fidlátka, ten odvážný řekne šéfovi, co si o něm myslí, poté vyklidí bojiště, a s vervou se vrhne do akcí, o nichž dlouho snil. Vždyť, když už se mu podařilo docupitat takhle daleko, je přece musí uskutečnit dřív, než se s konečnou platností rozsype na prvočinitele! A tak cestuje, golfuje, rybaří, hlídá vnoučata, a obvykle s překvapením zjistí, že na spoustu plánovaných aktivit se mu nedostává čas.

Já jsem ke své důchodové činnosti přidala i dobrovolničení. Ve svých zralých padesáti letech jsem se totiž rozhodla být aspoň k něčemu užitečná, a zažádala jsem o pozici pomocného strážníka (auxiliary constable) u Kanadské Jízdní Policie (RCMP).  

Což znamenalo podstoupit i zkoušku tělesné zdatnosti, která zároveň sloužila jako první čistka v dlouhé řadě zájemců. 

Téměř okamžitě po zahájení testu mi bylo jasné, že příští olympiády se zcela jistě nezúčastním. Předepsaný počet kliků a sit-ups (sklapovaček?) jsem sice jakž takž zvládla, ale na shyby zapomeňte. Pohled na adepty rodu mužského, také visící na hrazdě jak ptáci a neschopni se vytáhnout nahoru, mi však značně vylepšil náladu.

Dále tu byl běh - na jednu a půl míli, neboli šest okruhů na hřišti, bylo vymezeno dvanáct minut. Doufala jsem, že cestou nepadnu vyčerpáním a nebudou mě muset sbírat, ale když mě předbíhali ti, co byli o okruh vepředu, nedostávalo se mi sil ani na to, abych se styděla. Do cíle jsem doklopýtala po svých, v čase astronomické výše a bez plic - a víte co? Oni mě přesto přijali. Až jsem zapřemýšlela, jestli náhodou neměli nařízenou kvótu na počet starých, šedovlasých babek.

Horší to bylo doma. Když jsem řekla Tedovi, co podnikám, málem z toho byl rozvod. Můj drahý dštil síru a pištěl něco o tom, že když už chci na stará kolena "rozdávat svůj čas zadarmo," ať jdu péct koblihy pro hladovějící děti, nebo sbírat odpadky z příkopů podél silnic. Nemluvě o té vrstvě prachu, co pokrývá nábytek.

Intenzivní výcvik, jenž následoval, zcela nešetrně probudil můj pokojně odpočívající mozek, a dal zabrat mé vrzající tělesné schránce. Teorie (právní a policejní postupy, trestní zákoník, soudní procedury), sebeobrana, první pomoc, střílení... Nestačila jsem se divit, kolik toho ti blbí policajti, o nichž jsem slyšela tolik vtipů, musí vědět a umět. Výcvik naštěstí nezahrnoval horolezení, takže angažovat soudruha Borýše nebylo zapotřebí.

Musím se však přiznat, že ani tady jsem nijak nezazářila. Dostat se z Nelsona bylo nad mé schopnosti, zrovna tak jako najít někomu tep. Při trénování CPR jsem plastického "pacienta" málem upustila na hlavu, a letmý pohled na instruktory mi prozradil, že ani jeden z nich není mým výkonem nadšen.

Co mě však překvapilo nejvíc, bylo střílení. Já, která má na polici trofeje za rozprašování hliněných holubů, revolverem nedokázala trefit vrata od stodoly! Ti, jejichž nedělní procházka vedla kolem střelnice, měli možnost shlédnout scénu, jak vyšitou z filmu Policejní akademie: Zazní píšťalka a Kalamity Jarka tasí kolt od boku, při čemž dává pozor, aby si neustřelila palec u nohy. S ostře nabitou zbraní nejdřív všelijak kroutí, aby lépe padla do ruky, a pak se - během několika vteřin, jež jsou stále k dispozici - snaží zasáhnout terč. To se jí sice daří, leč díry po střelách jsou rovnoměrně rozsety všude tam, kde se to nepočítá.

Ještě že dřevěný stojan, na němž je terč připevněn, nemusel nikdo držet!

Snad nikdy se nestalo, že bych ze střelnice odcházela bez puchýře na palci, nebo zablemtaná od krve. To zase když jsem při fofrovém nabíjení strčila prst tam, kam jsem neměla. Nemám tušení, jaká nadpřirozená bytost vedla moji ruku v den závěrečné kvalifikace, ale tak odřené uši jsem už dlouho neměla.

Ted tohle ovšem miloval. Kochal se pohledem na moje puchýře, škrábance, otoky a modřiny, a prý počkej, až tě zavolají ke rvačce v místním pajzlu! Viděla jsem, že mi z celého srdce přeje přinejmenším pořádný monokl pod okem, abych z té blbosti vystřízlivěla.

Následující tři roky byly tou nejlepší životní lekcí, jaké se mi kdy dostalo. Chtěla bych se ale stát "opravdovým" policajtem? Nevím. Za posledních dvacet let se toho hodně změnilo, a v dobách politicky korektních, kdy zločinci mají skoro víc práv, než jejich oběti, bych se asi zatraceně dlouho rozmýšlela.

I kdyby mi slíbili červený kabát, a toho nejkrásnějšího koně.