Ačkoliv oba ve většině případů najdeme v láhvích, tím jejich podobnost končí. Džin po odkorkování obvykle vyskočí sám, splní lidem i ta nejnemožnější přání, pak se rozplyne, a je v čudu. Na rozdíl od ginu,
jemuž, než zmizí, je třeba z láhve pomoci. Oba se diametrálně liší i v počtu příbuzných. Džin jich nemá mnoho; jeho sestřenice, zlatá rybka, však plní přání hlavně rybářům a pouze proto, aby neskončila na pekáči, když už teda otevřela ústa, kdy neměla. Zato příbuznými ginu se to po celém světě jen hemží, s výjimkou několika oblastí, kam mají vstup zakázán.
Zatímco s opravdovským džinem jsem se doposud nesetkala, s ginem ve formě tekuté se občas vídáme; ten se dokonce, spolu s toníkem, stal mým oblíbeným nápojem na cestách a výletech. A možná i z toho důvodu se odvažuji oponovat tvrzení, že tento nápoj umějí správně udělat jenom Španělé. My sice španěla doma máme (jmenuje se Willy a pochází z Bretaně, což je od Španělska pouhý skok), ale míchat drinky se pořád ještě nenaučila. Jenže ono jde spíš o to, co si kdo pod slovem "správně" představuje. Vždyť kolik lidí si například myslí, že správný mužský musí mít potetované bicepsy, chlupatou hruď, a svaly jak z ocele?
Přesto jsem věnovala zvýšenou pozornost radám experta, jenž své čtenáře poučoval, jak tento mok "správně" vyrobit. A nestačila jsem se divit. Zjistila jsem totiž, že chybu dělám hned u základních surovin, neboť k úspěšnému výsledku prý potřebuji 30 gramů ginu Citadelle, a dvě deci toniku Fever Tree. Ovšem já, osoba kulinářské gastronomie neznalá, o ginu Citadelle v životě neslyšela, a že stromy mohou trpět horečkou, je pro mne překvapující novinkou. Nehledě k tomu, že stále špekuluji, jak těch 30 gramů ginu navážit.
Další rady byly neméně zajímavé:
* Zapomeňte na vytáhlou úzkou rovnou sklenici typu Collins. Místo ní se používá široký velký pohár, nebo velká sklenice na červené víno. No pšakrev, tak tady jsem už úplně mimo. Já si tvarem sklenice hlavu nelámu, a gin s toníkem s chutí vypiju z čehokoliv, třeba i z ešusu. Vždyť to je přece taky "široký, velký pohár" - nebo snad ne?
* Ve velké sklenici rozmícháme gin, tonic a led. Konečně pokyn, s nímž se absolutně ztotožňuji. Ta sklenice však musí být opravdu, opravdu velká!
* Ozdobíme kořením a normálně pijeme, nikdy nepoužíváme brčko. To by holt nebyl expert, kdyby se mu nepodařilo mě zmást. Normálně pijeme? Mám tomu rozumět tak, že pití za pomoci brčka je nenormální?
Takže, vážení, jak na gin s toníkem? Zcela jednoduše. Především z toho nedělat vědu, a řídit se mým spolehlivým, mnohokrát vyzkoušeným receptem:
1) Popadneme jakoukoliv nádobu, kterou máme po ruce.
2) Do pravice pevně uchopíme otevřenou láhev ginu, a do levice výše zmíněnou nádobu (levákům je povoleno úkon provést opačnými končetinami). Co je na láhvi napsáno (eg. Beefeater, Tanqueray, Gordon's, Gilbey's nebo Citadelle), není vůbec důležité.
3) Do nádoby vlijeme nejprve gin, a pak toníka, na jehož značce také nezáleží. Hlavní je, aby poměr ginu k toníkovi byl minimálně 3:1.
4) Ledu přidáme co nejméně. Ona ta potvora taje, a voda, ve kterou se eventuálně promění, nápoj nepříjemně zředí.
Poznámka: Pokud zrovna nemáte doma limetku, jejíž plátek je prý nezbytný, nic si z toho nedělejte. Ujišťuji vás, že za hodinu vám to bude naprosto jedno.
Jistě nemusím podotýkat, že tento nápoj lze konzumovat nejenom na cestách; můžeme jím oslavovat nepřeberné množství různých událostí, jako jsou jmeniny, svátek matek, konec školního roku, či odchod do penze. Výjimkou budiž Den vítězství, a Den vzniku samostatného československého státu. Tam se k přípitkům (alespoň podle mne) spíš hodí v prvním případě vodka, a v druhém rum.
Tak vám nevím proč, ale právě mě napadlo, že už jsme dlouho nikde nebyli...
