Hop sem, hop tam: Yellowstone (1)

Yellowstonský národní park jsem toužila navštívit od chvíle, kdy nám souška učitelka v hodinách zeměpisu nadšeně líčila jeho krásy. Přesto, že neležel v Sovětském svazu, a přesto, že tam asi nikdy nebyla.

Park je známý hlavně tím, že téměř na každém kroku něco kouří, bublá, syčí a smrdí. Jediné, co v těchto místech nezapáchá, je stejnojmenné jezero a řeka; tedy, aspoň se mi tak zdálo.

Řeka Yellowstone vtéká do jezera z jihu, a na druhém konci ho zase opouští. Chvíli se chová mírumilovně,

jenže brzy ji to přestane bavit. Temně hučet a padat střemhlav do propasti dokáže nejenom Niagára.

Kaňón, kterým spěchá k severu, je místy až 370 metrů hluboký. 

Ačkoliv krásy Yellowstonu inzeruje kdejaká publikace, není nad to se o nich přesvědčit na vlastní oči - a čuch.

K celkovému dojmu mi chybí už jenom Ježibaba. Ta by tomu dodala šťávu!

Kam jinam by tyhle díry mohly vést, než přímo do pekla?

Některá jezírka přímo svádějí k vodním hrátkám, což se ale nedoporučuje.

Ba právě naopak. Nebezpečí kuchyňského zpracování vysokou teplotou (a.k.a. vařením) je zde akutní, a stabilní, pokud možno nevrávoravá chůze po dřevěných chodníčcích je proto nutností.

Polívka se vaří...

Království čmoudíků a syčáků. Ano, souška učitelka nám nekecala.

(Pokračování)