Život je věčný boj

A jak by také nebyl, když je lidem pořád něco proti srsti? Ještě štěstí, že si mají kde stěžovat. Nejtradičnějším místem je hospoda; tam se, za pomoci jazyk rozvazujících nápojů, nadává nejlépe.

Odvážnější občané buďto pošlou své repty na lampárnu, nebo se vydají na patřičný orgán státní správy (dříve Národní výbor), obvykle se stejným výsledkem. Ovšem ti nejzapálenější, již ve svou kauzu věří bez ohledu na to, co si myslí ostatní, zverbují armádu podobně smýšlejících bratrů a sester (dříve soudruhů a soudružek), všichni popadnou transparenty, a masově vyrazí do ulic. 

Jedním z nejsilnějších podnětů k protestům je syndrom NIMBY (Not In My Back Yard), jehož český ekvivalent by mohl znít NEZAB (NE ZA Barákem). Pro důvody se většinou nemusí chodit daleko; vždyť kdo by chtěl

- poslouchat hluk z letiště (které tady bylo už když se sem protestující přistěhovali)
- bydlet vedle obřího průmyslového areálu
- dýchat prach ze štěrkoviště
- čuchat smrad ze skládky odpadků, čističky odpadních vod, chemičky, papírny, drůbežárny, či vepřína
- mít před okny komín spalovny, teplárny, stožár pro přenos signálu mobilních telefonů, věže a dráty vysokého napětí, nebo řadu větrných turbín?

O atomové elektrárně ani nemluvě. Co kdyby náhodou bouchla, jako ta v tom Černobýlu?

Proto palec dolů plánované dálnici, dálničnímu obchvatu, přehradě, novému sídlišti, stadiónu, kasínu, pánskému nočnímu klubu (neboli bordelu), cyklostezce, věznici, útulku pro kdoví-odkud-sem-přišli emigranty, a bezdomovce. To by tak hrálo, aby nám chodili na zahradu krást zeleninu!

Na bitevním poli se však nemusejí potkávat jenom Nimbíci. Spolky pro ochranu zvířat bojují za práva kaprů a kuřat, lidskoprávní organizace za práva těch, jejichž práva jsou neprávem porušována, a odboroví předáci za to, aby stále více lidí za stále více peněz stále méně prcovalo (mne, prosím, nebijte; to řekl Michael Schiff). Environmentalisté se přivazují ke stromům, členky Pussy Riot svérázně útočí na církev a na Putina, a prostí občané neméně svérázně vystrkují zadky na vojáky jisté obranné aliance, k níž jejich vlast patří. Radar v Brdech? Nikdy!

A tak demonstrujeme proti dálkovému potrubí, ať už vede kudykoliv, a teče jím cokoliv (co kdyby prasklo?). Ditto pro nákladní vlaky (co kdyby některý vykolejil?), a tankery (co kdyby se kapitán opil, a ztroskotal?). Brojíme proti topení dřevem, těžbě uhlí, plastovým pytlům, potratům, umělohmotným brčkům, papírovým kelímkům a autům, jezdícím "naší" ulicí moc rychle. Vzhůru, sousedé! Sesmolíme petici, a když budeme jaksepatří křičet, vydupeme si opatření pro zklidnění provozu. Tyto otravné hrboly, přispívající ke znečištění ovzduší a ničení tlumičů jistě uvítají záchranáři, spěchající k infarktu, nebo k hořícímu baráku.

Je to stejně paradox: Vyrábíme stále rychlejší a silnější auta, a pak děláme všechno pro to, abychom je zpomalili.

Ten, kdo má zájem shlédnout opravdový demokratický protest, nechť si udělá výlet tam, kde se právě koná summit vrcholných poltiků. Autobusem, auto ať raději nechá doma. Je téměř jisté, že současně s ním na místo dorazí i "protestanti z povolání," extrémisté, občané v raném stádiu agrese, a příslušné množství po zuby ozbrojených strážců zákona. Zrovna tak je jisté, že hladina adrenalinu všech zúčastněných poroste v přímé úměrnosti s výškou hromady dlažebních kostek, a sypající se sklo výkladních skříní na sebe nenechá dlouho čekat. V následujícím šrumci je doporučeno se řídit heslem, "kdo uteče, vyhraje," jelikož hrozbu akutního nebezpečí (tj. dostat pendrekem za ucho) nelze vyloučit ani několik bloků od epicentra šarvátky.

Mimochodem: Stejná taktika platí i v případě střetnutí s osobami, nedostatečně obdařenými inteligencí, neboť kde blb, tam nebezpečno. Jak mnoho z nás asi ví, s těmito jedinci je zbytečné diskutovat, a kdo se o to pokusí, vstupuje do předem prohrané války. Bojovat s nimi je zase nedůstojné, a nejlepším řešením tudíž je se jim obloukem vyhnout. Jenže na druhou stranu: Možná i to je jedna z příčin, proč se tak rychle množí. Ale to odbíhám od tématu.

Jo jo, život není procházka růžovým sadem. Přesto stále věřím, že až bude každý mít to, co chtěl, i ten mír nakonec ubráníme. Musíme si však včas připravit plakáty.