Pionýři, pionýři, malované děti

Dnešní dítka školou povinná nevědí, o co přicházejí. No řekněte sami; jak může nějaký, třeba i ten nejchytřejší telefon v ruce nahradit pionýrský šátek, pečlivě uvázaný kolem krku?

Jó, pionýři, to byly suprděti (mne nevyjímaje). Do lodiček jsme nasedali jako šipka letí, a jelikož jsme milovali republiku, prvního května by nás na chodníku nikdo nenachytal. Ovšem u sochy Karla Hynka Máchy také ne. Výuka o atributech opačného pohlaví se v osnovách zatím nenalézala, a protože s odhalováním příslušných tajemství jsme zápasili na vlastní pěst, mnohým to šlo značně pomalu.

Republiku však bylo núžno nejenom milovat, ale také pomáhat v jejím budování. Na opětné roztáčení zastavených kol se nám stále ještě nedostávalo potřebně vyvinutých svalů, a mír jsme tudíž posilovali sběrem starého železa a papíru. Sice s větším i menším nadšením, ale i když se žádný z nás nechtěl nechat zahanbit, poklopy z kanálů a měděné desky z hrobů jsme nikdy nekradli.

Ideologická masáž, jíž jsme byli denně vystaveni, nesla zdárné výsledky. Na pionýrských schůzích jsme svorně odsuzovali diverzanty a jejich imperialistické pikle, a diskutovali o nedostatečně uvědomělých spolužácích. Jako třeba Richard, který nenosí pionýrský šátek! Neměli bychom na to upozornit soudružku učitelku, nebo napsat jeho rodičům? Nejspíš si toho nevšimli. Ach jo, ta nevědomost je někdy vskutku blažená. Co my tehdy věděli o lidech, nepodlehnuvších nátlaku doby, a o těžbě jáchymovského smolince?

Mým téměř druhým domovem byl Pionýrský dům Julia Fučíka. Tady jsem vyplňovala volný čas různými mimoškolními aktivitami, a moje výtvory, sesmolené ve výtvarném kroužku jasně dokazovaly, že umělec se ze mne nestane.

Nemyslím, že toto zjištění někoho překvapilo. Zato na pionýrském maškarním dýchánku, kam jsem se dostavila v mámině noční košili a vydávala se za princeznu, dostali soudruzi pedagogové nečekaný šok. Ale když já neměla montérky a copy, a nemohla jsem proto jít za sovětskou soustružnici! Jistě nemusím říkat, že mezi ostatními pokrokovými maskami jsem se tam vyjímala jako pěst na oku, a milí pěstouni se nestačili divit. Princezna?!!? Že bychom při výchově tohoto dítěte někde udělali chybu?   

Z bývalé vily Grébovka, nyní zasvěcené budoucnosti republiky, jsem si však odnesla i jedno cenné ponaučení, do praktického života se hodící mnohem víc: Nezapomenout vyprázdnit kapsy kabátu, pověšeného v místě veřejnosti přístupném! Zloději zjevně chodějí nejenom v noci, a my kvůli tomu, co mi šlohnul klíč od bytu, museli vyměnit zámek u dveří.

Do mé pohádky mládí, která se snad opravdu nevrátí, patří i ten hrozný den - pátý březen roku 1953. Den, kdy odešel do věčných lovišť soudruh Stalin, méně známý pod jménem Pepa Džugašvili. A když ho náš první dělnický prezident o devět dní později následoval (v Moskvě asi chytil stejnou virózu), truchlení národa nebralo konce. Jak já bych si přála vidět jejich posmrtné setkání! Možná se oba nejdřív objali, bratrsky políbili, a pak se vydali hledat Suliku...

Ale časy se mění, a potomci bývalých pionýrů dnes místo socialismu budují kapitalismus. Až jim někdy závidím, že k tomu nepotřebují malou násobilku, vybraná slova, či datum, kdy padla Bastila! Leč i oni si musejí dávat pozor na ústa, přestože z jiného důvodu. Neboť heslo "kdo nejde s námi, jde proti nám" stále platí, a jak víme, privilegované skupiny není radno popouzet.